>> PRO SLABOZRAKÉ <<

Významní rodáci

Karel Adolf Műller

Za zajímavé zprávy, o kterých bychom se jinak jen ztěží dozvěděli, vděčíme dnes především starým písmákům a kronikářům. Svoje zápisky vedli nejen v soukromých kronikách, ale především ve starých domácích knížkách, hospodářských rádcích a kalendářích. Pro zachycení historie Světlé a okolních vesnic učinil velmi mnoho vesnický písmák a světelský hospodář Karel Műller.

Narodil se v roce 1851 ve Světlé v domě č. 30, jež byl součástí starého dvora (Famílií). Ve svých 26 letech, 1. ledna 1877, začal psát kroniku, kterou nadepsal slovy: Pamětní kniha obce Přívěstí, věnovaná počestným občanům - familiantům obce Přívěstí. (Přívěst byla zpočátku samostatnou osadou, která byla v roce 1848 sloučená se Světlou.) Své zápisky uvedl vstupní větou psanou latinsky Quidquid hoc libro scriptum manet monumentum aere perenius, která v překladu zní: Cokoliv je v této knize napsáno, bude pomníkem trvalejší mědi. A tak se i stalo, neboť jeho historické a časové zápisky byly použity kronikáři okolních obcí při založení obecních a školních kronik, a protože měl zřejmě přístup do šebetovského archivu, jsou i nepřebernou pokladnicí zpráv a údajů o historii šebetovského panství i života jeho obyvatel.

Svou kroniku začal psát Karel Műller zřejmě pod vlivem stěhování řady rolníků za hranice do Slavonie a na Volyň. Dělo se tak postupně od roku 1876, kdy také ze Světlé i sousedních Cetkovic opustilo několik rodin své vlídné domovy, aby v daleké a neznámé cizině hledaly snadnější a lehčí živobytí. Psaní mělo zřejmě panu Műllerovi kompenzovat nedokončená studia v Brně, kam ho jeho otec poslal za vzděláním, které však vzhledem k řadě problémů, které se postupně doma nakupily, nemohl s úspěchem završit. Svou kroniku psal pouze devět let, avšak i za tak krátkou dobu se mu v ní podařilo nashromáždit takové množství poznatků a záznamů, že by vydaly na objemnou knihu.

Větší část zápisků je věnována světovým událostem a přepisu zpráv z tisku, protože pan Műller byl vášnivým čtenářem knih, novin i časopisů, člověkem velmi přemýšlivým a hloubavým. Přitom jeho záměrem nebylo pouze vypsání historie obce Přívěsti, která byla v té době ještě velmi mladá, takže místních událostí bylo jen velmi poskrovnu, ale svou kroniku pojal mnohem šířeji, protože jeho životním krédem bylo, a to poznamenal i na třetí stránce své kroniky: "Doba naše je dobou velkého pokroku a čas, v němž žijeme, je časem velkých převratů a přechodů, na něž s podivením budou hleděti potomci naši. Nám se a1e zdá celá doba více méně lhostejnou." Je pozoruhodné, jak těmito slovy předběhl svou dobu, protože dnes je takovéto hodnocení historie v řadě publikací zcela běžné.

Pozoruhodný je také jeho pohled a názor na 19. století, který popisuje takto: "Zkažený svět devatenáctého století. Samé vraždy, krádeže, loupeže, darebáctví, zlodějství, švindl, zákeřnictví a jiné podobné věci jsou nyní na denním pořádku..." Jeho úvahy v zápiscích pokračují následujícím způsobem: "Proč rolnictvo naše hospodářsky klesá? Z odpovědi a úvahy vyvstávají hlavní důvody: kořalečný mor, lichváři, snaha po zbohatnutí aj."

O tom, že život v této době nebyl na vesnici ničím záviděníhodným svědčí několik zápisků v kronice. A proto není divu, že pro člověka tak širokého rozhledu, jakým Karel Műller bezesporu byl, se život nestal čekáním na štěstěnu, ale že si ho snažil vyřešit sám. Proto když se mu naskytla možnost dobrého zaměstnání a zaopatření rodiny jinde, neváhal. Roku 1886 se s ní odstěhoval do Stillfriedu v Rakousku, kde až do roku 1919 působil jako správce cihelny. Do Přívěsti se vrátil po první světové válce již téměř jako sedmdesátiletý penzista. Vyzvedl si u souseda svou kroniku, která tu na něho čekala v úschově 33 let, a okamžitě se za pomoci pamětníků a sousedů, kteří ochotně vzpomínali na léta, kdy tu nebyl, znovu pustil s chutí do práce.

Plamínek života, který mu byl vyměřen, však v té době již pomalu dohoříval. Zemřel 11. ledna 1924 a poslední místo svého odpočinku nalezl na tichém cetkovickém hřbitůvku.

ThDr. Alois Krchňák

Světlo světa spatřil pan farář ThDr. Alois Krchňák poprvé 6. prosince 1922 ve Světlé č. 1. Obecnou školu vychodil v Cetkovicích, poté pokračoval v dalším studiu na měšťance a Gymnáziu v Boskovicích, kde také v roce 1942 maturoval. Jeho snem bylo studovat bohosloví, proto téhož roku nastoupil do biskupského semináře v Brně, kde se věnoval studiu filosofie a teologie. V té době zuřila v Evropě s plnou silou druhá světová válka. Německo bylo právě na vrcholu své vojenské, hospodářské i politické moci a pro jeho válečnou mašinérii pracovaly tisíce mladých lidí ze všech koutů Evropy. Nástup na nucené práce se nevyhnul ani Aloisi Krchňákovi.

Protektorátní úřady jej poslaly pracovat do rakouského St. Valentinu u Lince, odkud se vrátil teprve po osvobození naší vlasti vojsky spojeneckých armád v roce 1945.

Po návratu domů pokračoval v přerušených bohosloveckých studiích v Brně. Zde si v roce 1946 všiml pilného a nadaného studenta biskup Karel Skoupý, který téhož roku poslal Aloise Krchňáka na teologická studia do Říma. V tomto krásném městě na řece Tibeře jej zastihl únorový převrat roku 1948, který se stal osudným pro řadu lidí v poválečném Československu. Změna politického klimatu v ČSR se bolestně dotkla také pátera Krchňáka. Československé velvyslanectví v Římě mu odnímá československý pas, čímž mu znemožňuje návrat do vlasti. O to horlivěji se proto Alois Krchňák věnuje studiu teologie. V roce 1950 zde přijímá kněžské svěcení a současně ukončuje licenciátem základní teologické vzdělání. V roce 1951 odjíždí na přání svých představených do jihotyrolské diecéze Brixen, která se od této chvíle stává prvním místem jeho kněžského působení. Poté následuje německá farnost Műhlwald, aby posléze zakotvil na tři roky v Cortině d Ampezzo. Všude se setkává s milým přijetím a vřelým porozuměním věřících, kteří si svého pana faráře velmi oblíbili.

V roce 1957 se páter Krchňák vrací zpět do Říma, kde během následujících čtyř let studuje obojí právo na zdejší lateránské univerzitě. V roce 1958 dokončuje a obhajuje disertační práci na téma Pojetí církve v dílech Jana Stojkoviče z Dubrovníka a své vzdělání si dále rozšiřuje studiem paleografie a školením pro advokáty a soudce na nejvyšším církevním soudu Rota Romana v Římě. V roce 1961 završuje právnická studia dosažením licenciátu z kanonického, římského, středověkého a moderního srovnávacího práva. Poté působí dva roky jako odborný asistent na Cusames Institutu na univerzitě v Mohuči a od roku 1962 stojí po sedm let v čele italské katolické misie v Mohuči, kde současně působí také jako duchovní správce italsky mluvících věřících. Zároveň pečuje i o italsky mluvící věřící v Rheinhessenu.

Počátkem sedmdesátých let přechází pod německou duchovní správu a téměř dvacet roků působí jako páter v Raunheimu u Frankfurtu. Po celou tuto dobu současně vykonává také advokátní praxi při diecézním soudu v Mohuči. Je spolupracovníkem Cyrilometodějské knihovny, která byla významným střediskem náboženského a kulturního života Čechů v Hessensku. Je činný i literárně. Svými odbornými články a studiemi přispívá do řady církevních časopisů a sám je také autorem několika obsáhlejších publikací. Podklady k nim získává studiem v předních evropských archívech a knihovnách. Nechybí mezi nimi archívy v Římě, Vatikánu, Basileji, Paříži, Londýně, Oxfordu, Benátkách i jinde. Z jeho prací vynikají zejména publikace: De vita et operibus Joannis de Ragusio (Řím 1960), Joannis de´ Ragusio Tractatus de ecclesia (Záhřeb 1983) a Čechové na basilejském sněmu (Řím I967), jež vyšla v roce 1997 v rozšířeném vydání také ve Svitavách v České republice. V několika odborných studiích se věnoval také osobnosti kardinála Mikuláše Kusánského.

Po odchodu na zasloužený odpočinek si sice zvolil jako místo svého dalšího života, Rockenberg v Německu, avšak stále udržuje aktivní styky s farností, ve které se narodil a na kterou po celou dobu pobytu v cizině s láskou a rád vzpomíná.

A proto není divu, že když se opravovala kaplička v rodné Světlé a také se pořádala sbírka na rekonstrukci kostela v Cetkovicích, věnoval na ně nemalé částky peněz, čímž se významnou měrou zasloužil o záchranu těchto památek.

Mimo jiné byl též v roce 2003 jmenován čestným občanem obce Světlé.


Autor: Jiří Pokorný |
Datum vložení: 10. 10. 2006 | Umístění: O obci >> Významní rodáci |

Archiv článků


Nahoru | Hlavní stránka | Mapa webu | Přístupnost webu | Verze pro slabozraké

* Pokud máte dojem, že některé z fotografií na tomto webu porušují ochranu osobnosti podle §11 Občanského zákoníku, napiště nám a my uděláme vše pro to, aby byl problém odstraněn.

2006 - 2015 ©Mates!ng.cz |A|M1|M2|M3|